Živote? Dej si chvilku pauzu! 

Čas od času se mi zasteskne po určitém období mého života. Po lidech, kteří v daném období byli na prvním místě a kteří teď, nejsou na místě žádném, protože spadají do kategorie - ty které si neviděla xy měsíců/let.

Od určitého období se můj život změnil, v určitém momentě, určitého roku, ale i předtím byly chvíle, jako je tato. Kdy jsem se přes polopropustné sklo - které nefunguje úplně správně, neboť ukazuje jen věci, které chtějí dotyční abych viděla - dívala na to jak žijí své životy. Na jejich úspěchy a pády. 

Nikdo se nás nikdy neptá, jak chceme s životem naložit, protože v určitých chvílích jsou pravidla rozdána. Vychodit základní školu (A MÍT SPOUSTU KAMARÁDŮ!!), pokud možno uspět i na střední (i co se kamarádů týče) a pak se zařadit do vysokoškolského života - či do pracovního procesu a nezapomenout udržovat sociální kontakty. 

Každé toto období sebou nese i spoustu kamarádů, přátel či lásek. V každém daném období si s těmito lidmi slibujete, že se neopustíte, že se budete vždycky vídat a o všem si říkat. A pak jste pryč, týden, měsíc, rok, až se postupně vídáte jen na srazech po xy letech. 

Moc ráda bych řekla, že já to takhle nemám, ale mám. A na tohle období odcházení vás život nepřipraví, nepřipraví vás na určitou samotu, kterou někdy pocítíte když sledujete fotky ze starých míst, tříd... Nepřipraví vás na to, že budete říkat svým novým kamarádům, novým polovičkám věty typu: "Koukej! Tohle byla má nejlepší kamarádka, nejprve jsem se nemohly vystát, ale pak jsme bez sebe nedaly ani ránu!" 
" A koukej, tohle je on! To byla má první platonická láska, která si začala s mou kamarádkou a já si připadala, že se svět zbláznil a proč mi to ten osud jako dělá!!"

Je tolik lidí, o kterých bych i v tuhle chvíli řekla, že jsou mí nejlepší přátelé, ačkoli o nich nic nevím, protože to byli právě oni, kteří mi v určitém daném období mého života rozuměli nejvíc. 

Co se stalo? Nevím, možná jen život ukázal svou sílu, čas vystrčil drápky, ty - já - my se změnili. Pro člověka založeného na stálých věcech je tento fakt těžké skousnout, neboť bych právě teď nejradši zastavila čas a šla navštívit všechny své přátelé. Všechny vás, co tohle čtete i vás co tohle nečtete.

Omlouvám se, za to, že už nejsem ve vašich životech, přítomná do takové míry. Omlouvám se i svému srdci, že dává přednost jiným věcem než je právě stálost.Asi je to jasné, ale mé polopropustné sklo - ve vaši řeči, vaše FB zeď - mě udržuje alespoň částečně v kontaktu s těmi, kteří pro mě dřív, ale i teď znamenají tolik vzpomínek, pocitů, chvil a přesto všechno jsme se neviděli třeba spoustu let. 

Jenže? Když už najdete společnou chvíli se vidět, což je někdy to nejlehčí co může být, něco se přihodí, onemocníte, dostaví se důležitá schůzka či co já vím pracovní pohovor. A když se potkáte na ulici - klidně s osobou, která byla tou první platonickou láskou vašeho života - mávnete si na pozdrav a s omluvným úsměvem utíkáte dále svým zrychleným životem.

Hledáte někdy štěstí? Díváte se jen tak do zeleného mixu v trávě a hledáte své štěstí ukryté ve čtyřlístku? Já občas ano, a stejně tak občas, když ho náhodou najdu, přemýšlím co je vlastně správné si přát. Možná že přát si samotné štěstí, je klíčem jak vyzrát nad osudem - přeci jen, když máte z pekla štěstí vysekáte se z kde jaké patálie, možná porazíte kde jakou nemoc a třeba se budete jeden den/týden/rok náhodně setkávat s každým kdo pro vás v určitou část vašeho života něco znamenal, a vy se alespoň na moment budete cítit zase těmi nezávislými malými dětmi, kterými jste byli třeba na základní škole, kdy jediný - nejčastější - problém byl, co se bude dělat venku, zda hrát fotbal či volejbal přes, v té době už nepoužívaný, klepáč.

Takže, živote? Dej si chvíli pauzu, díky!